Milí návštěvníci, snad zde najdete informace, které Vás zajímají. Vím, že zájemců o minerály a jejich šperkové využití je velmi mnoho. Ne všichni ale mají dostatek informací o oboru, kterým je gemologie. Pokouším se jim těmito stránkami vyjít vstříc. Texty mohou zájemcům posloužit pro rozšíření jejich znalostí. Pohodové studium všem přeje RNDr. Ivan Turnovec

Turnovská kompozice

V začínajícím období baroka na konci 17. a počátku 18. století byl zájem o šperky i další ozdobné předměty s drahými kameny tak veliký, že jej nebylo možno pokrýt přírodními materiály. Přistoupilo se proto k výrobě skleněných imitací diamantů, perel, ale i dalších barevných kamenů. Sklářskou velmocí byly Benátky. Tam se připravovala barevná sklovina (kompozice), ze které se zhotovovaly napodobeniny přírodních drahokamů. Nejstarším "kompozičním kamenem" byl aventurin. Byl běžně vyráběn a také využíván již ve starém Římě. Jednalo se o sklo ve kterém byly zality měděné piliny. Výsledný efektní umělý červenohnědý aventurín, měnící barvu na jednotlivých měděných pilinách, si udržel po staletí svou velkou oblibu a používá se dodnes.

Syntetické šperkové kameny - úvod

Průmyslově vyráběné imitace šperkových kamenů pocházejících z přírodních výskytů známe již od starověku. Pro tyto materiály se vžilo označení "syntetické", používáno je v kontrastu k označení "přírodní" vytvořené během vývoje zemské kůry. Je to nicméně velmi nepřesné. Vše co se děje v okolním vesmíru a budeme-li to sledovat jen pro naší planetu, je vlastně "přírodní". I veškeré produkty vznikající lidskou činností jsou přírodní a nelze je vymezovat z okolních jevů se kterými se na zemském povrchu setkáváme. Velmi trefně dokázala označit produkty lidské činnosti Gregorová (2006) jako technolity. S jejím označením se ztotožňuji a doporučuji je používat. Umožňuje totiž zcela nenásilně dosadit veškeré lidské výrobky do jednotlivých klasifikačních řad.

Základy mineralogického zkoumání drahých kamenů

Mezi evropskými vědci má na tomto poli význačné místo Georgius Agricola (1494 -1555), vlastním jménem Jiří Bauer. Ve své době byl označován jako montanista, tak se tehdy říkalo odborníkům v hornictví a hutnictví kovů. Působil jako městský lékař v Krušných horách, ve městě Jáchymově, se slavnou hornickou tradicí. Jeho díla byla základem pro moderní mineralogii.

Plastické vybrušování

Pod pojmem plastické vybrušování lze zahrnout velmi širokou škálu výrobků z nejrůznějších přírodních materiálů od minerálů a hornin přes schránky měkkýšů a kosti po ušlechtilé dřevo. Materiál je odbrušován převážně čelem brusného kotouče. Při broušení se na obrobku vytvářejí zapuklé (konkávní) plochy.
K plastickému vybrušování, označovanému též jako šlégrování, patří drobné plastiky biomorfní, zoomorfní, či antropogenní a pak tzv. galanterní předměty (vázičky, těžítka, svícny atd.).

Bohuslav BALBÍN ( ∗1621 - † 1688)

Tento český katolický duchovní, historik a vlastivědný badatel skončil svou zajímavou životní pouť před 320 lety 28. listopadu 1688, jako sedmašedesátiletý v Praze. Narodil se 3. prosince 1621 v Hradci Králové. Pocházel z rodu drobné katolické šlechty spjaté s městským prostředím (Balbínové z Vorličné). Byl členem jezuitského řádu. Filozofii a teologii studoval v pražské koleji Klementinu. Po kněžském vysvěcení, v roce 1649, byl vyslán jako misionář do severovýchodních Čech. Fungoval vlastně od počátku nejen jako kazatel, ale hlavně jako učitel. Postupně učil v řádových kolejích v Kladsku, Praze, Brně a Jindřichově Hradci. Zajímal se o historii a přírodu. Studoval proto materiály v tamních knihovnách a archivech. Svá zjištění sepisoval a tím se často dostával se do konfliktů s úředními místy, mnohé (vlastně většina) jeho spisy byly cenzurovány. Bez ohledu na nepřátele se díky vlivným ochráncům stal v roce 1661 oficiálním historikem české řádové provincie. Působil v Jičíně, Klatovech a Českém Krumlově, v Klatovech a Opavě. Nevyhnul se nicméně dalším konfliktům s císařskými úředníky.

Súťaž Slovenský obsidiánový šperk

V rámci univerzitných dní privítala 21. 11. 2008 Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre šperkárov, ktorí sa zapojili do súťaže o SLOVENSKÝ OBSIDIÁNOVÝ ŠPERK. Súťaž prebiehala v troch kategóriách a sedemčlenná komisia výtvarníkov a pedagógov, vedená profesorom Leopoldom Rösslerom, prezidentom Rakúskej gemologickej spoločnosti a riaditeľom Strednej zlatníckej školy vo Viedni, ocenila vyhotovené šperky a návrhy z kategórie obsidiánové súpravy, individuálne šperky a komerčné šperky. Hodnotená bola invencia autorov, estetický vzhľad šperkov, tiež v kategórii komerčný šperk aj ich nositeľnosť, nákladnosť a jednoduchosť. Poslednou kategóriou boli grafické návrhy, pochádzajúce najmä od žiakov SOŠ v Nitre (odbor zlatník – klenotník) a študentov bakalárskeho štúdia gemológie UKF v Nitre. Súťaže sa celkom zúčastnilo 38 súťažiacich, odovzdaných do súťaže bolo celkom 60 kusov šperkov, 3 kusy dekoratívnych predmetov a 25 grafických návrhov.

Skleněné imitace drahokamů v historických špercích

Od objevu výroby skla byl tento materiál vysoce ceněn od starověku po středověk. Patrně nejstarším umělým "drahokamem" byl ve starém Egyptě vyráběný aventurin. Jednalo se o sklo ve kterém byly rozptýleny měděné piliny (ve špercích je tento materiál oblíbený dosud). Snaha využívat sklo v nejrůznějších podobách, vedla tehdy i k výrobě ozdobných materiálů a mezi nimi také imitacím šperkových kamenů. Sklářská technologie výroby se začala výrazněji rozvíjet v 16 století. V tomto čase již byla k dispozici různobarevná skla, která nahrazování přírodních kamenů umožnila v celé škále.

Bude mít Slovensko horninový symbol?

Na zajímavý materiál který by se mohl stát horninovým symbolem Slovenska upozornil již v minulém století slovenský geolog Rudolf Ďuďa (1986). Jde o obsidián - přírodní sklo z východního Slovenska od obce Viničky. Prosadit se jeho zpracování tehdy na Slovensku nepodařilo. Jeho kvalita byla nicméně ověřena a obsidián z Viniček byl použit šperkaři družstva GRANÁT v Turnově v roce 1987 na výrobu stříbrných závěsů, broží a špendlíků při příležitosti druhé mezinárodní konference o přírodních sklech.

Permokarbonská silicifikovaná dřeva z vnitrosudetské a podkrkonošské pánve

Na sjezdu České geologické společnosti ve Volarech v září‭ ‬2007‭ ‬byla jednou z nejzajímavějších přednášek prezentace Mgr.‭ ‬Petry Matysové.‭ ‬Přednášela o výsledcích geochemického studia silicifikace permokarbonských rostlin jak se jím zabývala ve své diplomové práci dokončené v roce‭ ‬2006.‭ ‬K této práci o silicifikaci,‭ ‬i těch které budou následovat,‭ ‬se určitě budeme vracet,‭ ‬protože metodiku lze aplikovat i na tercierní opalizovaná dřeva z tufů a tufitů středního Slovenska.‭ ‬Nyní uvádíme alespoň souhrn v němž jsou základní údaje o velmi dobré a zajímavé diplomové práci této čerstvé magistry.

Historie smaragdových syntéz

Prvé, nepříliš jasné zprávy o výrobě umělého smaragdu pocházejí již z poloviny 19. století, tedy z doby, kdy byl nejoblíbenějším šperkovým kamenem vůbec. Francouz Ebelman tehdy získal po roztavení obecného berylu s kyselinou boritou (H3BO3) a nepatrnou přísadou kysličníku chromitého (Cr203), sytě zelené jehlice. Mohlo jít o první „syntézu“ smaragdu. Vzorky se bohužel nedochovaly. Stejná je situace v případě třímilimetrových zelených sloupečků, které získali další Francouzi Hautefeuille a Perrey v roce 1888 z taveniny úlomků berylu s kyselým molybdenanem lithným (LiHMoO4) a opět nepatrným množstvím Cr203. Šlo li skutečně smaragd, uspokojivě prokázáno není. V San Francisku se o získání krystalů úspěšně pokoušel Carrol Chatam. Na trh uvedl první krystaly v roce 1938. Jeho výrobní postup vylepšil jeho syn a s kameny vyráběnými jeho metodou, označovanými „Chatham“, se v USA běžně pracuje.

Syndikovat obsah