Gemologický průvodce Ivana Turnovce

Objevením každého nového kovu (měď, cín, zlato, stříbro, železo) dostával člověk novou látku, která mu ihned přinášela nějaký užitek. Jediná platina měla jiný osud. Bez ohledu na její vynikající vlastnosti jí středověcí Evropané dlouho zatracovali a dokonce vyhazovali. Nikdo si neuvědomil její pravou hodnotu, ale byla pokládána za škodlivou. Sám její název — platina — je zdrobnělinou španělského slova „piata" — stříbro, v překladu znamená něco jako „stříbříčko".

V začínajícím období baroka na konci 17. a počátku 18. století byl zájem o šperky i další ozdobné předměty s drahými kameny tak veliký, že jej nebylo možno pokrýt přírodními materiály. Přistoupilo se proto k výrobě skleněných imitací diamantů, perel, ale i dalších barevných kamenů. Sklářskou velmocí byly Benátky. Tam se připravovala barevná sklovina (kompozice), ze které se zhotovovaly napodobeniny přírodních drahokamů. Nejstarším "kompozičním kamenem" byl aventurin. Byl běžně vyráběn a také využíván již ve starém Římě. Jednalo se o sklo ve kterém byly zality měděné piliny. Výsledný efektní umělý červenohnědý aventurín, měnící barvu na jednotlivých měděných pilinách, si udržel po staletí svou velkou oblibu a používá se dodnes.

Mezi evropskými vědci má na tomto poli význačné místo Georgius Agricola (1494 -1555), vlastním jménem Jiří Bauer. Ve své době byl označován jako montanista, tak se tehdy říkalo odborníkům v hornictví a hutnictví kovů. Působil jako městský lékař v Krušných horách, ve městě Jáchymově, se slavnou hornickou tradicí. Jeho díla byla základem pro moderní mineralogii.

Tento český katolický duchovní, historik a vlastivědný badatel skončil svou zajímavou životní pouť před 320 lety 28. listopadu 1688, jako sedmašedesátiletý v Praze. Narodil se 3. prosince 1621 v Hradci Králové. Pocházel z rodu drobné katolické šlechty spjaté s městským prostředím (Balbínové z Vorličné). Byl členem jezuitského řádu. Filozofii a teologii studoval v pražské koleji Klementinu. Po kněžském vysvěcení, v roce 1649, byl vyslán jako misionář do severovýchodních Čech. Fungoval vlastně od počátku nejen jako kazatel, ale hlavně jako učitel. Postupně učil v řádových kolejích v Kladsku, Praze, Brně a Jindřichově Hradci. Zajímal se o historii a přírodu. Studoval proto materiály v tamních knihovnách a archivech. Svá zjištění sepisoval a tím se často dostával se do konfliktů s úředními místy, mnohé (vlastně většina) jeho spisy byly cenzurovány. Bez ohledu na nepřátele se díky vlivným ochráncům stal v roce 1661 oficiálním historikem české řádové provincie. Působil v Jičíně, Klatovech a Českém Krumlově, v Klatovech a Opavě. Nevyhnul se nicméně dalším konfliktům s císařskými úředníky.