Historie poznávání a zpracování granátů v Čechách

Česká granátová naleziště popisuje v 17. století tehdejší rektor školy v Litoměřicích Pavel Stránský v díle Respublica Bohemiae (1634): "Karbunkuly planoucí jako jiskry, řečené též granáty, se nacházejí v jámách na polích blízko Podsedic a Třebívlic, často též bývají nalézány ve vodních tocích, kde září jasným svitem." Ještě podrobněji popisuje česká naleziště Bohuslav Balbín v knize Miscellanea historica regni Bohemiae (1679).
Prvním vědeckým dílem o minerálech, jehož autor se, na rozdíl od autorů starších Lapidářů, věnoval praktickému pozorování, byl vědec působící jako městský lékař v Jáchymově, Georgius Agricola (1494-1555), vlastním jménem Jiří Bauer, význačný mineralog a montanista, jak se tehdy říkávalo odborníkům v hornictví a hutnictví kovů. Drahým kamenům a granátům se věnuje v obsáhlém díle De Natura Fossilium Libri X., která byla vydána v Basileji roku 1546 (název lze přeložit jako Deset knih o povaze kamenů).

Již dříve v díle Bermannus, sive de re metallica dialogus, vydaném v roce 1530) Agricola píše: "Minerály, které se neliší vzhledem a barvou, nejsou hned také z téže látky jako např. skleněné napodobeniny drahokamů". Zdůrazňuje potřebu pěstovat přírodovědné znalosti o kovech a jejich sloučeninách a o jejich hledání, zpracování a použití.
Jeho knika De Natura Fossilium je bez nadsázky první souborná kniha o nerostech a doslova v ní píše, že je třeba: "zkoumati rozdíly, vlastnosti a upotřebení hmot vykopávaných, tak řečených fossilií“. Nerosty dělí na čtyři třídy: země (terra), ztuhlý roztok (succus concretus), kámen (lapis) a kov (metallum). V této knize se dočteme i o řezání a broušení drahokamů a také jejich napodobování. V knize VI. na str. 272 tohoto díla pak máme docela přesný záznam o výskytu českých granátů, které označuje jako carbunculi carchedonii in Boemorum agris (na českém území nebo českém poli): "V Čechách 5 mil od Litoměřic na polích při cestě do Třebenic a také v okolí Želkovic, kolem 3 mílí od této lokality a na polích u Lotendorfu, kolem 10 mílí od města Mostu na cestě do Hory Sv. Kateřiny. Také se nalézejí v Čechách na jaře mezi opevněným městem, které naši krajané regia specula jmenují, avšak v jejich řeči jde o královskou hlídku, a město Plana (poznámka: v dnešním pojetí se jedná o Kynžvart u Mariánských Lázní). Najdou se ve Slezsku, Krkonoších, v Trákii, na Peloponnésu u Korintu, v Arkádii ...". Označení český granát ještě v době Agricolově neexistovalo. On sám píše, že mladí jej nazývají granatus, takže o granátu se již mluvilo, starší pisatelé carchedonius. Označení carchedonius používal ve svých dílech.
I když jméno český granát ještě neexistovalo, šperky se již zhotovovaly. Trvalo ještě více než šedesát let, než české granáty dostaly své jméno. Označil je tak až Anselmus Boetius de Boot, osobní lékař a správce sbírek císaře Rudolfa II. Ve svém díle Gemmarum et Lapidum Historia z roku 1609. Jím navržené jméno pro pyropy z českých výskytů "Granati Bohemici" se stalo dlouhodobě i symbolem kvality a používáme jej i dnes.
Začátek 17. století byl dobou rozvoje Českého království. S tím nastává i neobyčejný rozkvět ozdobného a šperkového kamenářství. Za vlády císaře Rudolfa II. se projevuje se nebývalý zájem o český granát. Své postavení mezi drahými kameny spolu s komerčním názvem český granát si podržel až do současnosti.
Praha se stává nejen císařským sídlem, ale i centrem zpracování drahých kamenů. Panovník Rudolf II., sám astrolog, alchymista a vášnivý sběratel uměleckých předmětů a drahých kamenů, podporoval prospektorskou činnost a budoval brusírny. Dvorní kamenáři a brusiči byli soustředěni v obnoveném a nově zřízeném Císařském mlýně na konci Královské obory v Bubenči. Zde měli i speciální zařízení na broušení a vrtání českých granátů. Zpracovávali ovšem i jinou českou surovinu, zvláště křišťály, acháty a jaspisy. V Praze bylo známo 42 brusičů kamenů. Prvním, s jehož jménem je spojeno i broušení českých granátů, byl Hans Maier na Novém městě pražském (1563-71). Tady bych rád upozornil na studii S. Urbana (1976): Řezači drahých kamenů v Čechách v 16. a 17. století; Acta Umělecko průmyslového muzea 11, Praha, kde zájemci najdou podrobnější informace.
V roce 1590 získává císařské privilegium na sběr a vývoz granátů Mates Krätsch z Královce a v letech 1603- 1607 Jiřík Údrcký z Údrce, majitel panství třebívlického. 17. června 1603 však žádá Česká komora Jiříka Údrckého z Údrce a na Třebívlicích, aby tři granátové kameny, které vlastní, zaslal císaři, jenž je slušně zaplatí. Císař si své zboží dal dobře hlídat.
České granáty se u nás nejen brousily, ale také se surové vyvážely do německých brusičských středisek Waldkirchenu, Freiburgu a do Norimberka. Vývoz suroviny pokračoval až do 18. století. Z Norimberka se pak vybroušené české granáty vyvážely do Francie i jiných zemí.
Z archivních dokladů 16. a 17. století je zřejmé, že vzhledem k relativně malým rozměrům bylo zpracování českých granátů tajemstvím. Antoni Busenreuther z Waldkirchenu byl během svého pobytu v Praze pronásledován řezáčským bratrstvem za pokus o vyzrazení pracovního tajemství. V roce 1584 si Cladius von Creus z Norimberka nechává zaknihovat svůj způsob řezání granátů s přesností a zvláštní rychlostí. V roce 1589 žádá císaře Rudolfa II. o rozšíření "patentu" na celou rakouskou říši.
Benátčané, podobně jako již za vlády Karla IV., znovu směřují do Podkrkonoší, zabydlují se v Mašově poblíž Turnova a prohledávají Kozákov i Jizerskou louku, kde se patrně těžily i safíry. Císař Rudolf si však vyhradil přednostní právo na odkup drahých kamenů a volný vývoz zakázal. Roku 1601 jmenovat faráře v Rovensku Šimona Tadeáše Budka (Budecius) svým dvorním alchymistou, udělil mu privilegium hledat drahé kameny, ustanovil ho "inkvizitorem drahých kamenů a kovů" a jeho jméno přizdobil přídomkem "z Lešína a Falkenberku". Pověřil ho dozorem nad Vlachy, kteří měli povinnost nalezené kameny odprodat císaři. Šimon Budecius vyjížděl vybaven výsadami a doporučujícími listinami do kraje, aby svému vznešenému panovníkovi přinášel stále nové a nové kameny. Tyto hledačské výpravy byly dokonce opatřeny i zvláštním císařským praporem a snad i sám císař se jich příležitostně zúčastňoval, aby osobně dohlížel na hledání kamenů.
Nejkrásnější české granáty zůstávaly tehdy v Praze. V inventáři rudolfínských sbírek z roku 1619 najdeme kříšťálové nádoby s granáty, stříbrné pásy s granáty, prsteny a zlatnické předměty s českým granátem. Již v prvmí polovině 16. století byl granát ozdobou lidového šperku, o čemž svědčí soupisy osobních a rodinných majetků. V té době stál zlatý prsten s českým granátem tři kopy míšenské, což je asi hodně, i když nevíme, o jak velký kámen šlo, největší granáty v tom čase údajně dosahovaly velikosti lískových oříšků (asi 12 – 15 mm).
Po smrti císaře Rudolfa II. dochází k úpadku českého kamenářství, důvodem bylo zubožení země třicetiletou válkou a také přemístění císařského dvora do Vídně. K obnově došlo po roce 1627, kdy vyslal Albrecht z Valdštejna turnovského měšťana Tobiáše Suchánka hledat granáty do Podkrkonoší. Ten je tam skutečně těžil na několika místech. (Poznámka v minulých letech byly granáty těženy v Vestřevu, a vyjednává se o možnosti těžit zde i nadále). Hlavní granátová naleziště která jsou dosud střediskem sběru i těžby se od 17. století stalo České středohoří v okolí Třebenic, Třebívlic, Podsedic, Dlažkovic a Měrunic
V 17. století brousí granáty na Turnovsku již množství odborníků. Zatímco venkovští brusiči jsou rolníci poddaní vrchnosti a brousí sezónně, městští brusiči vytvořili turnovskou konfraternitu (jakési umělecké sdužení kamenářů). Roku 1715 byly potvrzeny stanovy tohoto "svobodného kumštu štajnšnajdrovského". Tito brusiči již tenkrát zpracovávali i skleněnou kompozici napodobující barvou granát. Staré imitace jsou tak dokonalé, že i pro odborníka je mnohdy obtížné rozpoznat je na první pohled od pravých kamenů.
V 17. století se surové granáty prodávaly v okolí Třebenic, Třebívlic, Podsedic, Dlažkovic a Měrunic ještě jednotlivě, a to podle velikosti. Během 18. století se však normy jejich třídění ustálily podle toho, kolik kusů připadlo na jeden lot (17,52g). Většina granátů se nacházela ve štěrcích pod ornicí. V 18. století vznikly právní spory, čí je vlastně užitek; zda majitelů polí nebo vrchnosti. K nápravě došlo až v druhé polovině 19. století, kdy bylo rozhodnuto, že těžař se z majitelem polí dělí napůl.
Velký rozkvět těžby i zpracování českých granátů nastal v letech 1887-1890. Zřejmě byl vyvolán vývozem granátových šperků z Turnovska do Polska a do Ruska; tak přišel český granát až na carský dvůr. Po dvorním plese ve Vídni, kde se objevila ruská carevna zdobená krásným kompletem s českými granáty ve zlatě, vzrostla jeho mimořádná obliba. V uvedených letech poskytly sběr a průmyslové zpracování granátů obživu asi 10 000 lidí.
V této době se granáty velmi intenzivně brousily na Třebenicku. V roce 1770 založil brusírnu hrabě Hatzfeld na pozemcích dlažkovického panství v Podsedicích. Ta v roce 1796 přešla do rukou nového majitele panství hraběte Schönborna a pracovala vlastně až do osmdesátých let minulého století a samostatní brusiči v Podsedicích a okolí pracovali asi až do roku 1902. Asi v téže době vznikla brusírna na lobkovickém panství v Bílině. Její malá produkce, zpracovávající granáty z Měrunic, byla určena lázeňským hostům. Koncem 18. století se granáty brousily také v Lobkovicově podniku v Jistebnici na Táborsku.
Na zlomu století sláva českého granátu poklesla. Těžko vystihnout všechny činitele. Snad to ovlivnila skutečnost, že se velké množství granátů zasazovalo do neušlechtilých kovů, což mělo za následek pokles ceny, a jistě spolupůsobila také okolnost, že se v té době podařilo vyrobit syntetický rubín. I to však přineslo určitý klad. Český granát se stal oblíbeným kamenem českého lidového šperku. Známá jsou tzv. zapínátka, stříbrná nebo cínová, která spojovala konce krojových rukávců. Dále byly vsazovány do sponek ke šněrovačkám, zdobily jehlice, přívěsky, hřebeny, čepce, oblíbená byla brož s kombinací granátu a emailu, hojně se nosily šňůrové korálkové náhrdelníky a granátové růžence.
V 17. století převažovala v broušení granátů Praha, v 18. století ale již dominuje Turnov. Pobělohorský pozvolný úpadek pražského kamenářství přenesl těžiště této řemeslné činnosti na český venkov a hlavním centrem broušení se stává Turnov, Malý Rohozec, Rovensko pod Troskami a okolí. Český granát se v Turnově brousí dodnes.
Koncem 19. století se český granát ve špercích kombinoval s perličkou, drahým opálem a později také s olivínem. V nedávné době byly zhotoveny granátové šperky s broušeným vltavínem, vznikl tak nový typ. Kombinace barev je dokonalá a o šperky je zájem.
Vedle Turnovska a Českého středohoří je třeba jmenovat ještě Posázaví, zejména Světlou nad Sázavou, jako další sídlo českého kamenářství. Byl to Filip hrabě Kolovrat-Krakovský, nejvyšší purkrabí českého království, který získal od Marie privilegium brousit české granáty na svém panství ve Světlé nad Sázavou. Surové granáty se dovážely z Českého středohoří. Podle zakládací listiny Granátnické společnosti, založené ve Světlé nad Sázavou roku 1796 pozval hrabě Kolovrat k vybudování brusírny dva brusiče z Freiburgu, Josefa Fuxu a Matěje Filipa Gentze. Ti však předávali své umění místním lidem jen neochotně. V městské kronice ve Světlé nad Sázavou se lze dočíst, že v roce 1809 v městečku a okolí pracovalo už 25 granátnických dílen s 88 dělníky a s roční výrobou 98 000 broušených granátů. Broušení granátů ve Světlé nad Sázavou pokračovalo až do začátku 20. století, definitivně skončilo po roce 1948.
Dvacáté století nebylo vždy nejšťastnějším, druhá světová válka se podepsala i na útlumu těžby a zpracování českých granátů. Svou pozici si udrželo jen Turnovsko, po válce se spojili brusiči a zlatníci a vzniklo družstvo umělecké výroby Granát Turnov. Zde se uchovala tradice. V roce 2013 oslaví toto družstvo kulaté šedesátiny. Této nové historii se budeme věnovat příště.

Obrázky: 
detail granátové routy v monstranci ze 17. století