Co víme o stříbru

Latinský název stříbra je argentum, což znamená bílý. V jeho jménu českém (ale i v řadě jazyků dalších) je však uchovaná paměť věků. Asyrský výraz sarpú označoval jednak srp, ale i Lunu, a u alchymistů byl i znakem pro stříbro. Později se tento symbol rozšíril i na bohyni Ištar, jejíž kult byl uctíván jak v Asýrii, tak i v Babyloně. Pěkná barva, třpytivý kovový lesk, kujnost, snadná tavitelnost a další vlastnosti vedly k tomu, že se střibro stalo velice oblíbeným a široce užívaným kovem.

Stříbro se vyskytuje v přírodě hojněji než zlato, a proto je jeho cena nižší, i když některými vlastnostmi zlato předčí. Je to například nižší teplota tání, takže se snadněji zpracovává, a také úžasná kujnost. Z l kg stříbra je možné vykovat drátek 2 km dlouhý a navíc ohebný a tvárný, takže z něho lze vyrábét krásné filigránové šperky, drobné ozdobné předměty, lze jej používat jako nití atd.
Čísté, ryzí stříbro však nacházíme v přírode vzácněji než zlato. Krystalizuje jako jemné chmýŕí v dutinách hornin, jindy se objevuje v podobe všelijak pokroucených drátkň, vzácněji ve formě plíšků nebo hrudek. Tyto podivuhodné kryslalické tvary patří také k zajímavým vlastnostem tohoto bílého kovu. Hrstka jemných krystalických nitek někdy připomíná pramen vlasů nebo dokonce loknu, spleť koŕínků, trs trávy, mech či větvičku stromu. Proto se také těmto tvarům odborně říká dendrity. V Evropě jsou známy dvě stříbrné haluzky. Jedna připomína růži, druhá smrkovou snítku.
Stříbrná růže pochází z bohatého stříbrného dolu Markirch v Alsasku, v němž probíhala těžba od r. 963. Podlé zápisů se zde našel v roce 1539 stříbrný nuget o hmotnosti asi 100 kg a v roce 1696 dokonce hrouda asi 500 kg těžká. Stříbrná růže byla dlouho majetkem hornické rodiny a věky jí opŕedly legendou o horském duchu, který vzplanul láskou ke krásné horníkově dceři, které stříbrnou růži věnoval. Protože byl odmítnut, zavalil všechny šachty a stříbrný důl zničil.
Stříbrná smrková větvička pochází ze starého stříbrného dolu v německém pohoří Harz. Krystalické stříbro tvoří jednak krátké jehlice, jednak vzácné srostlice klasických osmibokých krystalů, které připomínají šišky.
Narůstání krystalů v jednom směru, do tvaru vlásků, se obvykle vysvětluje stísněným prostředím mateřské horniny, v níž stříbro krystalizuje — vrůstá do drobných puklinek a dutinek, které zcela vyplňuje. Jednotlivé drátky se někdy nazývají whiskers (v angličtine to znamená vous) a některé vousy jsou až čtvrt metru dlouhé.
Ještě vzácnější než tyto krystalické tvary jsou nálezy nugetů, valounů (na rozdíl od ryzího zlata, které se téměr výhradně nacházi v podobě valounků). Zprávy o stříbrných valounech pocházejí většinou ze středověku, tedy z počátků těžby v nově otevřených dolech. Kromě už zmíněných nálezu v Alsasku jsou známy i zprávy středoasijského učence Al-Biruniho, který se zmiňuje o hroudách stříbra velikosti klečícího velblouda.
Všechny tyto tvary ryzího stříbra — dendrity, whiskery, nugety a pod. — se vytvářejí v horní vrstvě rudného ložiska, což odpovídá zákonitostem o prvotním třídění a krystalizaci rud, které tvoří jakousi aureolu kolem tuhnoucí žhavotekuté hmoty v zemské kůře. Proto se také většina ryzího stříbra nachází hned při zahájení těžby na nově objeveném ložisku — a jelikož většina stříbrných dolů byla ve starém světě známa už ve středověku, a někdy dokonce ve starověku, jsou v současnosti unikátni nálezy téměř vyloučeny. Ovšem na americkém kontinentě je ještě mnoho skrytého bohatstvi a zdejši stříbrné doly poskytují velké množství ryzího stříbra. Většinou to však nejsou whiskery ani velké nugety, ale velice drobná zrnka a lupínky, které necvičené oko vůbec nerozezná od „hlušiny". Stříbro se totiž pokrývá černošedou vrstvou a pouze na čerstvém vrypu se objeví stříbřitě bílý kov s typickým leskem.
Nejkrásnéjší ukázky přírodního ryzího stříbra pocházejí z Kongsbergu v jižním Nórsku. Tamní stříbronosné žily poskytly snad nejnádhernější dráty a shluky stříbra. Zatímco jáchymovské stříbrné drátky jsou většinou tenké nebo velmi jemné, v Kongsbergu jsou dráty silné i několik centimetru. Těžba v Kongsbergu pokračuje dodnes. Ve světě jsou pak důležitá ložiska stříbra v Mexiku, Peru, Bolívii a Chile. Dále ještě v Severní Americe u Hořejšího jezera. Zde se stříbro nachází velmi čisté a ve velkém množství, obyčejně zarostlé do ryzí mědi. Hojné je také v Kalifornii a na Aljašce, v Arizoně, Nevadě i jinde. V Sovětském svazu je významné ložisko Zmeinogorsk.
Stříbro se samozřejmě nevyskytuje pouze v ryzí formě - to je spíš výjimkou. V přírodě tvoří většinou tzv. stříbrné minerály ve kterých se nejčastěji pojí s jinými prvky v minerály. Obvykle se vyskytuje ve společnosti síry, arzénu, olova, mědi, někdy i zlata.
Přírodní „slitina" zlata a stříbra se nazýva kustelit (do 10 % zlata) nebo elektrum (nad 10 % příměsi zlata).
Nejbohatší stříbrná ruda se nazývá argentit. Je to sulfid stříbrný (Ag2S), který obsahuje až 87,8 % stříbra. Tento minerál objevil už v roce 1530 G. Agricola, otec rudné mineralogie, který působil v Jáchymově. Argentit tvoří proplástky a žilky v mateřské hornině a je velmi nenápadný, protože stejně jako stříbro ztrácí na povrchu lesk a tmavne. Na jeho přítomnost nejspíš upozorní tzv. „stříbrná čerň", práškovitá forma „zvětralého" argentitu. Argentit je stejně jako stříbro tažný, kujný a lze jej krájet nožem. Jedny z nejkrásnějších ukázek argentitu pocházejí z Jáchymova.
Další ušlechtilé rudy stříbra představuje proustit a pyrargyrit.
Proustit nese jméno chemika, který dokázal, že tyto dva minerály, dlouho považované za totožné, jsou vlastně dva druhy. Ve jménu pyrargyrit je zakódovaná podoba minerálu (řecky pyr = oheň, argyros = stříbro). Ohni se však podobají oba minerály — jsou červené, s nádherným diamantovým leskem, a ostré šestiboké pyramidy krystalů připomínají jazýčky plamenů.
Proustit je sulfoarzenitan stŕíbrný, obsahující pres 65 % stříbra. Je to prekrásna ruda, která nejenže obsahuje tolik vzácného kovu, ale predevším upoutává svou nápadně rudočervenou barvou se silným diamantovým leskem. Je to pravý skvost mezi rudnými nerosty a drúzy jeho krystalů jsou pak skutečnou chloubou sběratelů. Protože na denním světle, zejména na přímém slunci, poměrně rýchle tmavnou a ztrácejí svou nádheru, je nezbytné uchovával je v temnotě. Krásné krystaly proustitu pocházejí se saského Freibergu a také z Mexika (doly ve státe Chihuahua). Z chilského ložiska v okolí Chanarcillo jsou neobyčejně průsvitné krystaly višňově červené barvy, které jsou pýchou mineralogických sbírek všech světových muzeí. Další krystaly proustitu poskytují rudné žíly v severoamerických státech Colorado, Nevada, Arizona a Ontario. Z československých ložisek vydávají krásné krystaly proustitu doly v Jáchymově, zatímco v Příbrami je vzácnym nerostem — vzniká totiž tam, kde se na žilách objevují i rudy arzénové. Tam, kde se místo arzénu objevuje antimón, vzniká jiná ušlechtilá stříbrná ruda, pyrargyrit. To je práve případ Příbrami.
Pyrargyrit je tmavší než proustit. Je temně višňové barvy a na světle tmavne ještě intenzívněji. Od proustitu jej také odlišují jeho krystaly, které jsou bohaté drobnými trojúhelníkovými ploškami t s diamantovým leskem. Ovšem v rudných žilách většinou tvoří zemitou rudu, která obsahuje přes 65 % kovu. Vzácně krystaly, které někdy vyplňují dutinky matečné horniny, nacházejí místo ve vitrínách muzeí i soukromých sběratelů.
Jak ryzí stříbro, tak i ušlechtilé stříbrné rudy jsou ve světových zásobách dost vzácné. Největší podíl na světové těžbě stříbra mají takzvané polymetalické rudy, nejčastěji sulfidy olova. Z nejznámějších je to například galenit, v němž sice příměs stříbra představuje pouze desetiny procenta, ale jako vedlejší produkt se vyplatí těžit
Těžba stříbra má velmi starou historii. Jen zlato a měď byly objeveny a užívány dříve. První nálezy opracovaného stříbra jsou staré přes čtyři tisíce let, ovšem je třeba si uvědomit, že stříbro se v zemi rychle rozpadá. Poměrně dost stříbrných šperků pochází z hrobů chaldejských králů. Naproti tomu v pyramidách egyptských faraónů se stříbrné výrobky objevují velice vzácně. O stříbru se zmiňují i perské zápisy z 9. stol. př. n. l. Ve starém Řecku byly velké stříbrné doly u Laurionu, nedaleko Atén, k jejichž rozkvětu nemálo přispěly.
Jedny z největších evropských stříbrných dolů starověku byly ve Španělsku, tehdejší Hispánii. Těžbu tam prováděli Féničané a na zdejších dolech nesmírně zbohatli. Podlé zpráv prý i měděné kotvy na lodích vyměnili za stříbrné. Toto velké bohatství samozřejmě budilo závist sousedního Říma a nakonec se stalo jednou z příčin punských válek. Když bylo Kartágo pokořeno, připadlo hispánské stříbro Římu.
Ve střední Evropě začala těžba stříbra a jeho rud poměrně brzy. Podle pověstí bylo v Čechách stříbro dobýváno již od 7. století. Na saských rudných žilách, zejména v okolí Freibergu, se těžilo od 12. století.
Skutečný rozvoj těžby stříbra v Čechách spadá do 13. a 14. století.
Když král Václav I. povýšil roku 1249 Jihlavu na město, současně jí udělil zvláštní horní právo, které se stalo prvním horním právem na světe a později bylo základem mnoha jiných horních práv doma i za hranicemi naší vlasti.
Dobývání stříbra hrálo v minulosti v naší zemi důležitou úlohu. Jeho těžba byla u nás velmi intenzivní. Bývaly doby, kdy Čechy patřily k nejbohatším zemím v Evropě a Kutná Hora proslula nejslavnějším a nejhlubším dolem na světě. Kutnohorský důl Osel dosáhl první na světě hloubky pětset metrů. V Kutné Hoře se razily známé stříbrné groše. Těžba probíhala také v Příbrami, ve Staré Vožici, ve Stříbře, Rudolfově, Jihlavě, Dobré Vodě, v Božím Daru, a především v Jáchymově, kde se těžilo od 16. století. V Jáchymově byly bohaté rudné žily, které poskytovaly značné množství stříbra, těženého těsné pod povrchem. Ryzí stříbro, jak bylo řečeno, se nejčastěji vyskytuje v povrchových částech některých sulfidických rudných žil, kde se hromadí v jejich nejvyšších partiích, přístupných zvětrávání ložisek. A tak v Jáchymově nacházeli horníci dráty a chomáče stříbra přímo pod drnem, a proto mu začali říkat drnová ruda. A byla velmi bohatá! Vyskytovaly se tam dráty stříbra až 30 cm dlouhé. V sousedním Sasku dokonce až 40 cm dlouhé a také stříbrné hroudy i 100 kg těžké. Ani si dobře nedovedeme představil bohatství tamních nalezišť. V Jáchymové se razily stŕíbrné tolary, které právě tak jako kutnohorské groše něco ve světě platily! (Jáchymovský tolar dal jméno i americkému dolaru.)
Podlé zpráv ze 14. století se v Příbrami začalo těžit stříbro již dávno. Avšak na vydatnější těžbu stříbrné rudy se město zmohlo teprve v 16. století, pak těžba opět poklesla a znovu se začala rozvíjet koncern 18. století a vydržela v plné slávě po celé 19. století. Nejskvělejší období dolovaní trvalo v Příbrami od roku 1875 do roku 1891, kdy doly a hute odváděly statní pokladne ročně přes milión zlatých, několikrát dokonce přes dva milióny zlatých. V tehdejší dobé to byly velké peníze. Nejvyšší produkce stříbra bylo v Příbrami dosaženo v roce 1912, kdy bylo získáno přes 50000 kg stříbra a současné s ním i téměŕ 60 000 metrických centu olova. V Příbrami byl totiž hlavním zdrojem stříbra sulfid olova, galenit, který obsahoval až 0,5 % přimíšeného stříbra. O stříbrném bohatství příbramských rudných žil svědčí mimo jiné i krásny stříbrný oltář na Svaté hoře u Příbrami.
Není jistě bez zajímavosti ani fakt, že v Příbrami bylo v roce 1875 poprvé na světě dosaženo na dole Vojtech kolmé hloubky dolu tisíc metrů. Tyto skutečnosti vyjadřovaly jasně před celým světem nejen mimořádné přírodní bohatství, ale také zdatnost a dovednost našich horníků.
Na Slovensku se soustředily hornické práce především do oblastí Banské Štiavnice a Kremnice — bohaté stříbrem a zlatem. Kremnické doly a mincovna se datují k roku 1328. V Banské Štiavnici se začalo s dolovaním dokonce o několik desetiletí dříve než v Kremnici.
Sláva českého a slovenského dolovaní stříbra se promítla i do kulturní oblasti. V Jáchymové působil lékař a skvělý montanista Georgius Agricola (1494— 1555), vlastním jménem Jiří Bauer, který se vypracoval na světoznámého odborníka v hornictví a hutnictví. Jeho díla jsou dodnes citována po celém světě jako vrchol znalosti středověkého hornictví a hutnictví.
V 16. století působil v Čechách též montanista Lazar Ercker von Schreckenfels, který se mimo jiné zasloužil i o udržení příbramských dolů přes odpor alchymistů ze dvora Rudolfa II.
V novověku nastal rozmach v těžbě stříbra záhy po objevení Ameriky. Nová a bohatá ložiska poskytovala až několikatunové valouny a pláty bílého kovu a všechno toto bohatství se dováželo do Evropy. Cena stříbra rychle klesala, což podstatně ovlivnilo dolování v celé Evropě, a kdysi bohatá báňská města rychle chudla.
Hlavním zdrojem stříbra bylo Mexiko a Peru. Mexiko má velké zásoby. Od 16. století dodnes vyváží stříbro do Evropy. V Peru a v sousední Bolívii se od poloviny 16. století do začátku druhé světové války vytěžilo kolem 100000 tun stříbra. V Peru byly nalezeny hroudy stříbra až několikatunové hmotnosti. Historické prameny uvádějí, že v havanském přístavu se formovaly pověstné flotily, které odvážely do Španělska poklady nesmirné ceny. Platas flotas, stříbrné flotily, sestávaly vždy z více korábů, aby spíše ubránily před anglicko-holandskými piráty. Již poté, co Francisco Pizzaro dobyl říši Inků, se v Peru objevovala stále nová a bohatší ložiska stříbra i zlata. Tak v roce 1630 bylo objeveno bohaté ložisko Cerro de Pasco, které je dodnes nejvýznačnějším střediskem hornické a hutnícke práce ve středním Peru. Ložisko objevil indiánský pastýř ovcí Huari-Capcha. Pásl v Andách, ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem. Večer si rozdělal oheň, aby se ohřál a shromáždil své stádo. Ráno při přehrabávaní popela našel v ohništi propletené drátky a kousky stříbra.
Použití stříbra je mnohostranné. Od nejstarších dob se stříbro používalo k výrobě drahých předmětů a ražbě mincí — znaku moci a bohatství —, což odůvodňuje jeho příslušnost k drahým minerálům. Ovšem moderní doba našla pro stříbro mnohostranné použití i v technice.
Zlato a stříbro procházejí tisíciletými dějinami lidstva společně. Často se vzájemné nahrazují a v mnoha případech tvoří slitiny, kde stříbro vylepšuje vlastnosti zlata (slitina je levnější a tvrdší), v jiných případech slabý povlak zlata na stříbru dělá levnější na pohled drahocennějším.
Nominálni hodnota stříbra a zlata sice zaznamenala různé odchylky, ale v průměru se od antických dob po současnost udržuje zhruba na poměru l : 10. V nejstarších dobách, kdy bylo stříbro vzácnější a jeho těžba obtížnější, bylo stříbro u některých národů ceněno výš než zlato. Zmiňuje se o tom například řecký historik Strabón, podle něhož prý některé arabské národy směňovaly díl stříbra za dva díly zlata.
S rozvojem hornictví a hlavně hutnictvi se stříbro objevovalo na trhu mnohem více, tudíž bylo levnější, ale některými vlastnostmi zlato predčilo. Vytlačilo zlato z chrámů, z interiéru palácu a bohatých domů a záhy, už ve starověku, ale hlavně ve středověku, se stalo najrozšířenějším platidlem, v některých zemích dokonce jediným — například v Číne.
Vedle ražených mincí se zpočátku platilo kusovým stříbrem, pouze jeho váhou, a tyto kusy a kousky se podle potřeby krájely a sekaly — „rubaly". U staroruských národů daly tyto „rubané" peníze název i dnešním rublům.
Podoba stříbrných (ale i zlatých) mincí se vyvíjela postupně. Zvyk zdobit rub mince, kde není vyražena nominálni hodnota, se zpočátku omezoval jen na symboly státu (portrét vladaře, erbovního zvířete či rostliny), později se objevovaly i znaky mincovních měst — mosty, věže aj. Například podobu Faerského majáku — jednoho z divů starověkého světa — známe jen ze střibrných mincí.
Ještě jedné vlastnosti stříbra využívají lidé už od starověku — stříbření vody.
Stříbro ponořené do vody vyvoláva slabou chemickou reakci. Nepatrná příměs stříbrných haloidů vodu „oživuje" (tvoří se bublínky), a dává jí i antibakteriální účinky. Tyto účinky stříbra se potvrdily už při tažení Alexandra Makedonského do Indie. V jeho armádě se šířily mnohé infekční choroby, které kosily zejména prosté vojáky, zatímco velitelé, pijící ze stříbrných pohárů, trpěli infekcemi mnohem méně.
Ze stříbrných nádob se ve středověku získávala tzv. svěcená voda, i když její „výroba" byla navíc spojená s rituálními obřady.
Oživování vody pomocí stříbra se využívá dodnes — ovšem moderními metódami: mezi dvěma stříbrnými elektrodami ponořenými ve vodě probíhá elektrický proud. Tato metoda se používá v zásobách vody u zaoceánských parníků i v kosmických korábech. Stará tradiční metoda, kdy se voda uchováva buď ve stříbrné nádobě, nebo je do ní ponořen stříbrný předmět — nejčastěji lžička, se dodnes uplatňuje v mnoha rodinách, kde se ještě dbá na tradici.
A od vylepšování vlastností vody stříbrem je už jen krok k medicíně. I některé moderní léky mají ve svém složení značné procento stříbra.
K dalším hodnotám stříbra patří i jeho typický zvonivý zvuk. Stříbrný zvonek je symbolem čistého jasného zvuku. Proto se také stříbro přidává do zvonoviny a rovněž některé strunné nástroje mají struny, v nichž je až 78 % stříbra.
Bílý zářivý lesk je další neocenitelnou vlastností tohoto kovu. Dnešní skleněná zrcadla bez stříbrného nátěru jsou nemyslitelná. Také veškerý filmový průmysl by se bez stříbra zhroutil — i filmových a fotografických páscích se využíva jiné pozoruhodné vlastnosti stříbra: že totiž účinkem světla tmavne. Nejnověji se tato vlastnost využívá v optice — známá halogenní (zatmívací) skla se vyrábějí s příměsí stříbra, které na slunci tmavne a ve stínu bledne.
Jen těchto několik příkladů svědčí o širokém uplatnění stříbra v našem životě, a proto není divu, že rok od roku stoupá jeho těžba, ale i spotřeba. Většinou se používá v technice.