I syntetické šperkové kameny jsou přírodní

Průmyslově vyráběné imitace šperkových kamenů pocházejících z přírodních výskytů známe již od starověku. Pro tyto materiály se vžilo označení "syntetické". Používáno je v kontrastu k označení "přírodní", tj. vytvořené během vývoje zemské kůry. Je to nicméně zavádějící a velmi nepřesné hodnocení. Vše co se děje v okolním vesmíru a budeme-li to sledovat jen pro naší planetu, je vlastně "přírodní". I veškeré produkty vznikající lidskou činností jsou tedy přírodní a nelze je vymezovat z okolních jevů se kterými se na zemském povrchu setkáváme. Velmi trefně dokázala označit produkty lidské činnosti profesorka Gregorová jako technolity.

S jejím označením se ztotožňuji a doporučuji je používat. Umožňuje totiž zcela nenásilně dosadit veškeré lidské výrobky do jednotlivých klasifikačních řad.
Na tomto místě si dovolím srovnání. Během vývoje zemského povrchu vznikaly následující kategorie materiálů: 1) MINERÁLY; 2) HORNINY; 3) SKLA; 4) ORGANOLITY; 5) ŽIVÉ ORGANISMY. Definicemi jednotlivých typů se nemusím zabývat, patří ke všeobecnému vzdělání. Stejné kategorie ale můžeme vyčlenit i v rámci technolitů.
Ad 1) Minerálům odpovídají vyrobené krystalické látky a kovy či jejich slitiny,
Ad 2) Horninám pak směsné výrobky počínaje stavbami (beton, cihly nebo kameny spojené maltou atp.) blížícím se různým slepencům. Ale do kategorie hornin, směsných látek patří i většina složitějších spotřebních produktů auty a elektronikou počínaje a třeba právě šperky a bižuterií konče.
Ad 3) skla jsou si, ta vytvořená v zemské kůře s těmi vyrobenými člověkem, velice podobná. Snad je dobré na tomto místě připomenout, že sklo není jen křemenné, ale může být i na bázi jiných oxidů a dokonce třeba i prvků (např síra).
Ad 4) Veškeré plastické hmoty jsou vlastně organolity
Ad 5) Živé organizmy uvádím jen pro úplnost. Patří sem geneticky ovlivňované rostliny, v podstatě by sem měla patřit i veškerá produkce polních a zahradnických výpěstků. Z vyšších organismů pak produkty klonování, ale i hromadného chování, např. drůbež nebo stáda skotu.

K výrobě imitací šperkových kamenů se přistoupilo již ve starověku hned poté, co byla vyřešena výroba skla a jeho barvení. Sklo se stalo po dlouhý čas hlavním materiálem imitujícím šperkové kameny. V Egyptě dokonce začali s výrobou první ozdobné hmoty podobající se té nalézané v přírodě jen texturou. Jde o umělý aventurin - sklo ve kterém jsou rozptýleny měděné piliny.

Výroba skla byla později nejvýznamnější v Benátkách. Zde vyřešili technologii barvení kovovými kysličníky. Na přelomu 18. a 19. století bylo skleněných kamenů používáno nejčastěji. Tehdy bylo významným dodavatelem broušených barevných skleněných kompozic vyráběných v Čechách město Turnov (současné centrum českého šperkového kamenářství).

V 19. století se podařilo vyřešit syntézu umělých korundů a spinelů. K jejich průmyslové výrobě se přistoupilo hned po objevu. V roce 1900 se začaly ve šperkové výrobě používat verneuilovou metodou získané rubíny. Znamenalo to postupné vytlačení skla ze šperků, to vedlo k bižuterní výrobě. V té době došlo ke krátkému propadu ve využívání všech červených šperkových kamenů z přírodních nalezišť počínaje přírodním rubínem a červeným spinelem. Současně došlo ve střední Evropě i k útlumu ve využívání, dlouho oblíbených českých granátů.

Po korundech začaly být ve 20. století postupně syntetizovány další sloučeniny. Došlo i na diamant, nejprve jen jako kámen technický v roce 1957, od konce století jsou vyráběny i šperkové diamanty.

Mnohé, pro šperkovou výrobu vyráběné krystaly odpovídající přírodním minerálům (křemeny, korundy, beryly), jiné nikoli (zirkónie, granátoidy a další). Všechny ale společně tvoří jen jednu jedinou skupinu materiálů a to jednoznačně přírodních.