Turnovská kompozice

V začínajícím období baroka na konci 17. a počátku 18. století byl zájem o šperky i další ozdobné předměty s drahými kameny tak veliký, že jej nebylo možno pokrýt přírodními materiály. Přistoupilo se proto k výrobě skleněných imitací diamantů, perel, ale i dalších barevných kamenů. Sklářskou velmocí byly Benátky. Tam se připravovala barevná sklovina (kompozice), ze které se zhotovovaly napodobeniny přírodních drahokamů. Nejstarším "kompozičním kamenem" byl aventurin. Byl běžně vyráběn a také využíván již ve starém Římě. Jednalo se o sklo ve kterém byly zality měděné piliny. Výsledný efektní umělý červenohnědý aventurín, měnící barvu na jednotlivých měděných pilinách, si udržel po staletí svou velkou oblibu a používá se dodnes.

Rostoucí zájem o skelné kompoziční kameny si uvědomovali v 18. století i zruční štainšnaidři (brusiči drahokamů a šperkových kamenů) na Turnovsku. Snaha dosáhnout stejných výsledků jako Benátčané je vedla k průmyslové špionáži. Bratři Fišerové proto strávili od r.1705 v Benátkách celých pět let jako sklářští pomocníci. Po návratu domů v roce 1711, po provedených četných pokusech, s úspěchem utavili první čirou (diamant imitující) olovnatou kompozici. Běžné české sklo v té době bylo draselné. Podle popisu J.L.Wandra byly surovinami pro výrobu kompozice křemenný písek, sanytr a minium. Pro kompozice barevné používali jako barvících složek různé kovy (Cu, Fe, Au) nebo později i jejich kysličníky. V roce 1927 byly v Jičínské ulici vykopány hliněné formičky pro vymačkávání výbrusů i s několika výmačky a špalíčky kompoziční skloviny safírové, rubínové, opálové, smaragdové i bezbarvé (diamantové), které se brousily a leštily jako pravé kameny. Na Turnovsku se při výrobě barevných kompozic dosahovalo velmi dobrých výsledků. Barvené sklovině se začalo říkat Turnovská kompozice. Tato kompozice byla po padesát let tvrdým konkurentem kompozic benátských.
Pro brusiče vznikla kromě "tvrdé" živnosti tj. broušení tvrdých přírodních kamenů i živnost "měkká", která dokonce po dlouhou dobu znamenala několikanásobně větší objem práce. Zvláště na počátku se totiž mezi přírodními materiály a kompozicí moc rozdílů nedělalo. Teprve během let s rozvojem výroby skla docházelo k výraznému zlevňování imitací. Pražský obchodník Modestin uvádí v roce 1758, že kamenářství dávalo obživu šestnácti stům osob a turnovští mistři zpracovávali „dobré a tvrdé orientální i domácí kameny, jakož i všelikou, nejkrásnějších barev tuzermskou a benátskou kompoziční masu.“
Výrobní postup opracování kompozice se postupně vyvíjel. Zpočátku se přímo brousily kousky kompozice podobně jako se to dělalo s přírodními kameny. Později se přistoupilo k výrobě špalíčků, ty se získávaly odléváním skloviny do hliněných formiček. Ještě dlouho trvalo, než došlo k dalšímu vylepšení a současně zjednodušení práce. Sklovina se začala vytahovat do tyčí. Ty sloužily jako surovina pro výrobu kompozičních kamenů. Mačkacími kleštěmi se dělily na jednotlivé kousky a současně se při tom mačkáním dodával hrubý tvar polotovarům, které se jen dobrušovaly. Došlo ke specializaci. Pracující na tzv. "měkkém" díle se dělili na ty, kteří kompozici pálili a později táhli do tyčí, dále pak na mačkáře výbrusů a konečně na vlastní brusiče.
V roce 1784 byla vyrobena první červená „granátová“ skleněná kompozice. Došlo k tomu náhodou, když do žhavé skloviny zapadl kousek oceli, jak uvádí J.L.Wandr (1786) ve Fysikálním popisu Boleslavského kraje. Cena kompozičních kamenů díky zvyšující se produktivitě jejich výroby postupně klesala. Od J.Schreyera se dovídáme (1790, Waarenkabinett, Praha) že: "Za 40 let klesly ceny o 400%, takže nyní stojí:
velké komp.kameny 100 tuctů 7 zl. 30 kr
střední dtto 100 tuctů 3 zl. 45 kr
menší dtto 100 tuctů 4 zl. 30 kr.
Rubínové kameny jsou o 1/3 dražší, poněvadž k této barvě nutno míti zlato rozpuštěné v aquaregis, ..... Vývoz je do Norimberka, Turecka a do Paříže. ........ Kompozice jsou z prášku rozbitého křemene, minia a ledku. Aby se dala sklovině větší tvrdost béře se místo ledku borax, kameny mají lepší oheň, ale kompozice stojí více, neboť libra boraxu stojí 3 zl. 30 kr., libra ledku jen 16 kr.".
V roce 1803 jsou v Turnově již dvě pece na pálení kompozice. Provozují je J.Vorel a F.Čebiš, v Doubravici pak má jednu pec vdova Svobodová. Schema sklářské pece je na obr. 1. Začátkem 19. století se výroba skleněných kompozic v Turnově a okolí stabilizuje. Zvyšuje se současně i výroba z přírodních kamenů. Současně dochází ale i k vytvoření dravé konkurence v rozvoji bižuterní výroby ze skla v Jablonci nad Nisou, povýšeném v roce 1805 na městys.
Kolem roku 1833 vznikl také specializovaný obchod broušenými imitacemi Josefa Paclta. Na obr. 2 je rozeta s turnovskou granátovou kompozicí z přelomu 18. a 19. století, nalezená při záchranném archeologickém výzkumu u kostela sv. Jakuba v Levoči. Výrobou kompozice se tehdy zabýval Antonín Paclt. Jeho kompoziční kameny obdržely čestné medaile na výstavách r.1845 ve Vídni, 1854 v Mnichově, 1851 v Londýně, 1854 v New Yorku, 1854 opět v Mnichově a 1855 v Paříži. Skleněné kameny na Turnovsku i přes to pomalu končí. V r.1864 pálí se poslední kompozice v tzv. Pacltově huti, malé baštovité stavbě čp.441, ve které si dnes můžete koupit moravská sudová vína.
K úplnému oddělení "měkkých" živností od broušení drahých kamenů i výroby šperků došlo na počátku 20.století. Nastaly kvalitativní změny ve výrobě drahokamových imitací. V roce 1900 vystavoval Paquier v Paříži první umělé rubíny získané metodou běžně používanou dosud. Tvůrcem této metody byl profesor Conservatoire des Arts et Métiers v Paříži A.Verneuil, který ji v roce 1902 popsal, a po kterém také dostala své jméno. Výrobní pece jsou v podstatě velké kyslíko-vodíkové dmuchavky se žárem kolem 1800 stC. Do plamene se sype jemně rozemletý kysličník hlinitý, který se taví na malé kapičky usazující se na podložce v podobě hruštičky. Utuhlý materiál pak představuje jeden krystal korundu. Pokud je bezbarvý, jde o leukosafír. Přidá li se při tavení k prášku kysličníku hlinitého 8% kysličníku chromitého, výsledným krystalem bude krvavě zbarvený rubín. Různé příměsi kovových oxidů, podobně jako tomu bylo u kompozic, dají korundovým krystalům různou barvu a podle obsahu i odstín. Imitován byl i granát, krvavě sytě rudé korundy jsou označovány rubín-granát. Vývoj probíhal souběžně s průmyslovým využíváním. V roce 1910 bylo již dosaženo prakticky všech barevných odstínů včetně modré barvy safírové. Kromě korundů se ve stejných pecích vyrábějí i barevné spinely. Ve špercích se umělé korundy a spinely uplatňovaly lépe než poměrně měkká skleněná kompozice. Svou roli hrál i rozdíl v ceně „měkkého“ a „tvrdého“ broušení. Turnovští brusiči a šperkaři vsadili na „tvrdé“ kameny a zlatnickou výrobu. Bižuterní a šperková výroba, které se až do této doby více či méně prolínaly, se definitivně rozdělily. Centrem bižuterní výroby se stal Jablonec nad Nisou. Výroba skleněných kompozic se stala základem zdejší bižuterní výroby. To je ale již jiná historie.