Bohuslav BALBÍN ( ∗1621 - † 1688)

Tento český katolický duchovní, historik a vlastivědný badatel skončil svou zajímavou životní pouť před 320 lety 28. listopadu 1688, jako sedmašedesátiletý v Praze. Narodil se 3. prosince 1621 v Hradci Králové. Pocházel z rodu drobné katolické šlechty spjaté s městským prostředím (Balbínové z Vorličné). Byl členem jezuitského řádu. Filozofii a teologii studoval v pražské koleji Klementinu. Po kněžském vysvěcení, v roce 1649, byl vyslán jako misionář do severovýchodních Čech. Fungoval vlastně od počátku nejen jako kazatel, ale hlavně jako učitel. Postupně učil v řádových kolejích v Kladsku, Praze, Brně a Jindřichově Hradci. Zajímal se o historii a přírodu. Studoval proto materiály v tamních knihovnách a archivech. Svá zjištění sepisoval a tím se často dostával se do konfliktů s úředními místy, mnohé (vlastně většina) jeho spisy byly cenzurovány. Bez ohledu na nepřátele se díky vlivným ochráncům stal v roce 1661 oficiálním historikem české řádové provincie. Působil v Jičíně, Klatovech a Českém Krumlově, v Klatovech a Opavě. Nevyhnul se nicméně dalším konfliktům s císařskými úředníky.

Proslul především jako historik. V Třeboni objevil 1645 rukopis latinské Kristiánovy legendy, kterou správně zařadil do 10. století jako nejstarší českou literární památku. V řadě spisů o mariánských poutních místech (Warta u Kladska 1655, Tuřany u Brna 1658, o Svaté hoře u Příbrami napsal 1665 Diva Monti Sanctis, aj.) se věnoval nejen jejich dějinám, ale psal i o přírodě a památkách v jejich okolí. Vydal biografii Arnošta z Pardubic a Jana Nepomuckého a dalších historických osobností.
Nejrozsáhlejším Balbínovým projektem měla být encyklopedie informací o Čechách Miscellanea historica regni Bohemiae, plánovaná do 30 svazků. Stačil ale vydat jen 8 knih z první dekády (1. příroda – Liber naturalis, 2. obyvatelstvo, 3. místopis, atd.) a 2 knihy z druhé dekády (o šlechtických rodech). Jeho dílo obsahuje mnoho pasáží s údaji z přírodních věd, zejména v 1. knize Miscellanea etc. Popisoval nálezy zkamenělin, např. měkkýšů a kostí v okolí Kutné Hory, zkameněliny ve stavebním materiálu použitém na stavbu chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Uvědomoval si jejich podobu např. s plži, ale považoval je podle dobového zvyku za hříčky přírody. Psal o nálezech kostí a zubů z „obrů" a "rohu jednorožce", které nalezl v jeskyni u Křtin v Moravském krasu. Na jeho "paleontologické" názory mělo vliv studium díla Alberta Magna.
V Diva Monti Sanctis uváděl údaje o důlních dílech z 15. – 16. století na Březových Horách u Příbrami, které výzkumy J. Bambase prokázaly za spolehlivé. Ostatně připomínal i bohatství podkrkonošských a krušnohorských nalezišť achátů a jaspisů. Zmiňoval se i o červených granátech z Českého středohoří.
Řada Balbínových děl zůstala v rukopise, některé byly vydány koncem 18. století, jiné dosud nikoli. Mnohé jeho konflikty vycházely z jeho občanské angažovanosti. Na tomto poli byl nejznámější jeho politický pamflet z roku 1672, který nazval: O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého etc. (byl vydán roku 1775). Balbín byl čelným představitelem katolicky orientovaných českých vlasteneckých kruhů, kritických k vládní politice ničení české státnosti a nadměrné exploatace hospodářského potenciálu
země. Jeho dílo, jak připomíná Pavel Vlašimský (viz Zpravodaj České geologické společnosti č. 6 leden 2008) dosud čeká na kompletní vydání a současně i kritické hodnocení všech Balbínem uváděných historických, politických i přírodovědeckých údajů.

Na závěr uvádím několik citátů z Balbínovy knihy Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království Českého), která byla vydána v roce1679: "Někdo by mohl považovat za velký hřích, kdybych mezi dary české země opomenul mlčením vzácné kameny, drahokamy a perly. Tímto věnem obdařila příroda českou zemi v takové štědrosti, že ji lze přirovnat k bohaté matce, která shání, ba přímo hromadí pro svou dceru na vdávání skutečné poklady, všechno to, co je milé ženskému světu. V přehlídce těchto pokladů se dovolávám svědectví předních znalců, kteří u nás v Čechách dlouho bydleli a s touto věcí přišli do styku. Jsou to Belgičan z Brugg Anselmus Boetius de Boodt, komorník Rudolfa II. a opatrovník jeho vzácných kamenů, dále lékař a přední alchymista Osvald Crollius. Na tomto místě připojím i Agricolu a Sennerta, Schródera, z našich pak Stránského a Theobalda. Není divu, že se první dva mužové tak vyznali v našich českých drahokamech, když měl císař Rudolf velkou zálibu v těch věcech a vlastnil takové sbírky, že se podle mého názoru nevyskytl po dlouhou dobu v Evropě vladař, který by se mohl Rudolfovi vyrovnat v tomto zájmu a královské důkladnosti, máme-li na mysli množství a pozoruhodné hledačské štěstí. ...
O českém mléčném achátu, nacházejícím se u českého města Stříbra, vykládá Boetius, že je obzvlášť půvabný, často je totiž jakoby pokropen černými body a červenými skvrnami. Achát a jaspis jsou velmi známé drahokamy všech barev; o jakémsi drahocenném kotouči z českého achátu, jemuž příroda vtiskla jako hříčku podobu lidské tváře a který byl darován císaři Rudolfu II., jsem pověděl již dříve. Mohu snad něco říci o jaspisu. V Čechách se ho nachází tolik, že už málem přestává být vzácným kamenem. „V české zemi," říká týž Anselmus, „můžeme sbírat červené, rudé, purpurové, bílé a pestře zbarvené překrásné jaspisy, vytvořené podivuhodným uměním přírody, a to ve značném množství, takže z nich lze vytvářet i velké sochy." .... Drahokam heliotrop je zelený s červenými žilkami nebo též body a říká se mu orientální jaspis. Ani o tento kámen není česká země ochuzena a Boetius připojuje toto: „Pohár vyrobený z tohoto kamene se prodává obvykle za 200 tolarů." K jaspisu připojují znalci drahokamů také ledvinový kámen, o jehož českém původu a prodeji v Praze hovoří mnou vychvalovaný Anselmus Boetius.
Nový druh kamene vydalo před několika málo lety Labe, ten král našich řek. Předtím jsme ten kámen vlastně neznali. Možná ovšem, že právě v Labi jej poměrně snadno nalezli klenotníci, kteří se zabývají úpravou drahokamů. Jsou to bílé kamínky, jež se vytahují z labského dna především u královského města Ústí (nad Labem). Vybroušeny, vyrovnají se leskem diamantu, pokud jej někdy dokonce nepředčí. Lidé, kteří se u nás zabývají obchodem s českými drahokamy, mu říkají labský kámen (s největší pravděpodobností šlo o některý ze zeolitů, pravděpodobně analcim - pozn. it). Všechny kamínky jsou bez poskvrny, ale nikdy jsem neviděl kámen, který by velikostí převyšoval třešňovou pecku. Tento kámen by si podle mého mínění zasloužil větší cenu pro svůj příjemný a zářivý vzhled. Množství však z něho dělá laciný materiál a protože nemá dosud jméno a není oceňován jako drahokam, říkají mu jen kámen. ...
Císaře Rudolfa II. je možno nazývat českým Šalomounem. Měl podivuhodné štěstí a rozvahu při svém panování, za jeho vlády byl nadbytek i hojnost všeho; nazvala ho tak knížata německé říše, poněvadž se Rudolfův věk shodoval se stářím Šalomounovým, já však věřím, že mu toto přízvisko náleží především proto, že stykem s poselstvími téměř všech zámořských národů žil na výsluní slávy. Musíš ovšem opominout poslední léta, kdy ho bratr a národové přezírali. Jméno Šalomoun mu přísluší také proto, že ve zlatě, stříbře a drahých kamenech s ním lze stěží porovnat jiného vladaře kromě Otakara, kterého pro množství zlata nazývali zlatým králem, nebo Karla IV., který při stavbách používal místo kamenů drahokamů a do cementu vléval pravé zlato, jak je možno vidět na Karlštejně a jinde."