Skleněné imitace drahokamů v historických špercích

Od objevu výroby skla byl tento materiál vysoce ceněn od starověku po středověk. Patrně nejstarším umělým "drahokamem" byl ve starém Egyptě vyráběný aventurin. Jednalo se o sklo ve kterém byly rozptýleny měděné piliny (ve špercích je tento materiál oblíbený dosud). Snaha využívat sklo v nejrůznějších podobách, vedla tehdy i k výrobě ozdobných materiálů a mezi nimi také imitacím šperkových kamenů. Sklářská technologie výroby se začala výrazněji rozvíjet v 16 století. V tomto čase již byla k dispozici různobarevná skla, která nahrazování přírodních kamenů umožnila v celé škále.

Se sklem (Zemann 1988, Šatava, 1973), se od starověku setkáváme na nejrůznějších uměleckých dílech jako s původním polotovarem, jehož cílem bylo podpořit kompozici. Mnohé církevní relikvie jsou zdobeny diamantem a barevnými kameny. Při revizi sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kterým se v osmdesátých letech minulého století zabývala PhDr. Věra Vokáčová, zjistil jeden z autorů (IT), že ve většině liturgických šperků (náprsních křížích, zdobených krucifixech a relikviářích) jsou běžné kombinace diamantu a barevných skel případně přírodních kamenů a barevných skel.

V 17. století na dvoře Rudolfa II bylo využíváno nejen materiálů přírodních ale i na tehdejší dobu již dokonalého draselnovápenatého skla. Vedle nádob a glyptických prací v horském křišťále se objevují i artefakty skleněné. Jejich obliba vzrůstala, protože při nižší ceně a snazším opracování, byla čistota a vzhledová kvalita skla vyšší než v případě alpského křišťálu.

Ve stejném čase bylo již dosaženo velkých úspěchů ve výrobě barevných skleněných kompozic. Kromě barevných odstínů bylo možné imitovat i některé přírodní inkluze. Skleněné imitace se uplatňovaly i při náhradách kamenů ve starších poškozených výrobcích z drahých kovů, kdy bylo třeba zachovat barevnost. Názorným příkladem využití kombinací přírodních a skleněných kamenů je tzv. "Korunovační kříž" Karla IV.

Dovolíme si připomenout tento exponát, který je součástí Svatovítského pokladu, nalézající se v klenotnici Pražského hradu, jak jej popsal Jaroslav Bauer (1986): "Mezi nejkrásnější relikviáře Svatovítského pokladu patří bezesporu Zlatý korunovační kříž. Upoutává pozornost svou prostou elegancí, ale současně jednoduchostí a účelností celé své konstrukce. Kříž dal zhotovit císař Karel IV. v roce 1357. Na kříži jsou pozoruhodné byzantské kameje, jednak ostatní šperkové kameny a perly. Po obvodu jsou lalokovitě zakončená ramena kříže zdobena střídavě šperkovými kameny a perlami. Kameny viditelné z obou stran jsou upevňovány v masivních zlatých rámečkovitých osaznách. Klínovitými trna zapadají do otvorů na obvodu kříže. Celkový počet kamenů na obvodu kříže je 21 kusů. Z toho je 16 modrých safírů, většinou v podobě ohlazených valounků, nebo čočkovců a 5 kusů modrozelených skleněných imitací. První je zasazena v nejhořejší části svislého ramene kříže. Má tvar oboustranného čočkovce s oválným obrysem o rozměrech 23 x 18 mm. Uvnitř jsou patrné četné bublinky a šlíry. Imitace je upevněna v lůžku z méně ušlechtilého kovu. Na stejném rameni je zasazena další modrozelená skleněná imitace safíru o rozměrech 23 x 16 mm. Zbarvení kamene není stejnoměrné, povrch je špatně leštěný, jsou patrné zprohýbané jemné šlíry, vystupující na povrch jako jemné rýžky. Sklo bylo patrně lisované ve formičce. Další dvě imitace jsou upevněny na pravém vodorovném rameni kříže. Do horního kamene jsou vyryty čtyři klínovité rýhy v místě úchytek osazny. Kvalitativní rentgenfluorescenční analýzou byla ve skleněné imitaci zjištěna přítomnost prvků Ba, Cu a Fe. Další modrozelená skleněná napodobenina je zasazena pod posledním spodním lalokem na vodorovném rameni kříže. Oválný čočkovec má rozměry 21 x 12 mm. Na protějším pravém rameni kříže je zasazena poslední skleněná imitace safíru. Na rozdíl od předcházejících, je modrozelený kámen opracován kombinovaným brusem a má elipčitý obrys. Tabulka je rovná s leštěným povrchem, na koncích delší osy jsou přibroušeny malé, trojúhelníkové facety. Spodek kamene tvoří silně vyklenutá čočkovec o rozměrech 20 x 15 mm."

Ne vždy ale bývají ve výrobcích skleněné imitace původní. Velmi často se setkáváme s opravami a někdy i úmyslnou záměnou. Ke snadnému rozlišení nám poslouží, když sledujeme stopy druhotného zásahu na drápcích kovových lůžek, nebo osaznách. U starých výrobků nelze také pokládat za původní skleněné kameny lisované nebo broušené briliantovým brusem (před 17 stoletím nebyl užíván).

Příkladem opravovaného, může být Závišův kříž (datován 1280-1288). Je dvouramenný, na zadní straně bohatě zdobený byzantskými emaily. Většina kamenů jsou převážně modré safírové čočkovce. Část facetově broušených kamenů byla použita během baroka při opravě, nahradila patrně vypadlé kameny. Opakované zasazování je sledovatelné na osaznách. Paradoxně výrazně červený skleněný kámen je původní. Jde o osmihranný čočkovec, zpracovaný jako dubleta (vršek Cr barevné sklo, spodek čiré sklo).

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Technologie sklářské výroby se vyvíjela, Uhlmann D. R. (1972), Dislich H. (1983) a další, umožňovala tak stále širší škálu výrobků. Je stále rozsáhlejší sortiment. Kromě čirého skla se uplatnila i sklokeramika a nejrůznější matové úpravy. Sklem se začaly nahrazovat i některé z kamenů neprůhledných (tyrkys, azurit, malachit), nebo perly a opál. Kromě složení skelné hmoty má svůj význam i hromadné opracování (odlévání, lisování, mačkání, leptání a strojní broušení a rytí) zdaleka již nejde pouze o luxusní zboží.

Barevnost skla je podmíněna přítomností malého množství barvících látek. Původně byly přítomny jako heterogenní příměs, připomeneme měděné piliny vytvářející po zatavení ve skle zajímavý optický efekt barvoměny. Heterogenní příměsi, jde většinou o koloidní barviva a kaliva, se využívají při výrobě umělých skleněných perel, nebo náhražky opálu.

Daleko častější je případ kdy jsou barvící látky ve skle přítomny jako homogenní součást. Podle Kocíka et al., (1978) lze tyto složky rozdělit do tří skupin:
1) iontová barviva vyskytující se ve skle v jednom oxidačním stupni
2) iontová barviva vyskytující se v několika oxidačních stupních
3) molekulární barviva
Škála i intensita barevnosti je velice široká díky desítkám nejrůznějších barvotvorných iontů a molekul. S jejich přehledy se setkáme nejen v citované práci (1978), ale i v mnoha sklářských technologiích.

Vyvíjely se i způsoby opracování. Prvotní nejjednodušší vytlačování z hliněných, nebo kovových formiček s následným mechanickým opracováním (nebo bez něho), bylo postupně zmechanizováno. Efektivním způsobem bylo tažení a následné mačkání (výroba korálků a šatonů). Dlouhou dobu přežívalo ruční broušení kamenů a šatonů (Turnovec, Cogan 1990). O turnovské skleněné kompozici jsme již referovali (Turnovec 2002). Při té příležitosti bylo zmíněno i broušení skleněných kamenů a rozlišování brusičských živností na "tvrdé" zpracovávající přírodní kameny, a "měkké" brousící kameny skleněné. Mnohé našité "granáty" na selských čepcích uložených v muzeích (také v Turnově), jsou vlastně skleněné kompozitní kameny Jakouběová et al., (1997).

Průmyslový rozvoj v 19. století pokračoval i v případě zpracování a opracování skla. Vedle odlévacích sklářských pecí vedla snaha o racionalizaci a zvyšování výkonu i k vývoji strojů pro hromadné broušení. Ty se paradoxně až se zpožděním začaly využívat i pro některé kameny přírodní (např české granáty).

Technologický vývoj měl ale i další dopady. Na začátku 20. století začala výroba syntetických sloučenin imitujících přírodní šperkové kameny. První byl syntetický rubín. Skleněné náhrady šperkových a ozdobných kamenů v historických špercích jsou proto poměrně časté jen do konce 19 století. V novějších špercích je nahradily syntetické sloučeniny mající výhodnější vlastnosti a díky technologii neméně širokou možnost barevnosti. Navíc dnes se vyrábějí, kromě v přírodě se nevyskytujících sloučenin i látky shodné s přírodními materiály nejen vnějším vzhledem ale i svou strukturou.

Broušení tzv. "měkkých živností" začalo stagnovat a hledat nová odbytiště. Podobně i výrobci tělových ozdob se rozdělili na šperkaře a klenotníky na straně jedné a pasíře na straně druhé. Rivalita živností vedla koncem 19 století k odchodu "měkkých" živností z tradičního centra broušení šperkových kamenů Turnova a vytvoření současného bižuterního centra v Jablonci nad Nisou. V 19. století se totiž objevil nový typ výrobků - BIŽUTERIE. Ta převzala a využívá barevného i čirého skla a jeho hlavní výhody, kterou je nízká cena. I sem se ale postupně tlačí kameny syntetické. To je ale již jiná problematika.

Literatura:

BAUER J. (1986): Skleněné imitace ozdobných kamenů na historickém šperku. - Sb. Hornická Příbram, sekce Z, 77-86, Příbram
DISLICH H. (1983) : Glassy and crystalline systems from gels; chemical basis and technical application. - J.Non-Crystal. Solids, 57, 371-388, Amsterdam
JAKOUBĚOVÁ V., ŘÍTKOŠIL T., KOTRLÝ M. (1997): Užití českého granátu a skleněné kompozice v lidové kultuře. - Sb. za semináře Granát - pyrop. str. 14-21, Turnov
KOCÍK J., NEBŘENSKÝ J., FANDERLÍK I. (1978): Barvení skla. - SNTL, 1-254, Praha
ŠATAVA V. (1973): Pojem skla a sklotvornosti. Sklář a keramik, 23, 3-7, Praha
UHLMANN D. R. (1972): A kinetic treatment of glass formation. - J.Non-Crystal. Solids, 7, 337-348, Amsterdam
TURNOVEC I. (2002): Turnovská kompozice, - Seminar História skla, MS, Nitra
TURNOVEC I., COGAN M. (1990): Drahé kameny a turnovští kamenáři, - 1-27, Muzeum Českého ráje, Turnov
ZEMAN J. (1988): What is glass?, - Sec. Int. Conf. on natur. Glasses 1987, 35-40, Karlova universita, Praha